Kde končí kritika Izraele a začíná antisemitismus

Pracovní čára, ne roubík

Demokratický spor o Izrael sám o sobě není antisemitismus. Izraelské noviny, soudy a důstojníci se každý týden přou o osady, přiměřenost a vedení války. Samostatná izraelská práce, jako je film, existuje proto, že ty spory jsou skutečné. Užitečná otázka pro skeptického čtenáře je užší: kdy řeč nebo kampaň přestane zacházet s Izraelem jako se státem, který se může mýlit, a začne zacházet s Židy jako s národem, kterému se lze vyhýbat, který lze vinit nebo kterému lze upřít práva, jež si jiné národy ponechávají.

Ta čára je sporná. Není vymyšlená. Definice, pravidla bojkotu, případy na kampusu a parlamentní hlasování zanechávají papírovou stopu.

Co text IHRA skutečně říká

V květnu 2016 přijala Mezinárodní aliance pro připomínku holokaustu (International Holocaust Remembrance Alliance, IHRA) právně nezávaznou pracovní definici: „Antisemitismus je určité vnímání Židů, které se může projevit jako nenávist vůči Židům.“ Tentýž dokument ve větě, kterou kritici často vynechávají, uvádí, že „kritiku Izraele podobnou té, jež se vznáší vůči kterékoli jiné zemi, nelze pokládat za antisemitskou.“ Následující ilustrativní příklady se týkají kontextu, nikoli zákazu mluvit o Gaze, okupaci nebo o Netanyahu. Označují mimo jiné upírání Židům práva na sebeurčení při ponechání ostatních národů nedotčených, uplatňování měřítek, která se nepožadují od jiných demokracií, užívání klasických antisemitských obrazů k popisu Izraele, srovnávání izraelské politiky s nacisty a kolektivní přičítání Židům odpovědnosti za izraelský stát.

Anti-Defamation League, která podporuje IHRA jako vodítko a výcvik, nikoli jako nový trestný čin řeči, poznamenává, že část příkladů spojených s Izraelem zůstává chráněným projevem podle prvního dodatku Ústavy USA. Hodnota textu v tomto čtení je diagnostická: vysvětluje, proč jsou určité tropy antisemitské, i když přicházejí oblečené jako řeč o zahraniční politice. Nepřevádí každý ostrý komentář v nenávist.

1. června 2017 Evropský parlament schválil rezoluci, která definici IHRA schvaluje a vyzývá členské státy, aby ji samy přijaly, aby chránily židovské obce před zločiny z nenávisti a nenávistnými projevy a aby podporovaly vyšetřování antisemitských útoků orgány činnými v trestním řízení. Německo definici přijalo později téhož roku. V roce 2019 se Bundestag vrátil k témuž rozlišení, když odsoudil prohlášení, „která jsou formulována jako údajná kritika politik Státu Izrael, ale ve skutečnosti jsou projevy nenávisti vůči židovskému národu.“

Spor o definici

Odpor je vážný a má být řečen vlastními slovy. Institute for Strategic Dialogue zaznamenává, že aktivisté za svobodu projevu tvrdili, že IHRA dusí projev tím, že část kritiky sionismu a Izraele pokládá za antisemitismus. Konkurenční texty, včetně Jeruzalémské deklarace o antisemitismu a dokumentu Nexus, se snaží vést čáru úžeji. American Jewish Committee poznamenává, že žádná vláda tyto alternativy neschválila a že Jeruzalémská deklarace hájí uplatňování dvojího metru vůči Izraeli a hájí kampaň bojkotu, stažení investic a sankcí, jejíž zakladatel řekl, že si přeje židovský stát rozebrat. Institute for Strategic Dialogue, když popisuje Jeruzalémskou deklaraci jejími vlastními slovy, říká, že jejím autorům jde zvláště o ochranu obhajoby práv a sebeurčení Arabů z Gazy a z Judska a Samaří, že podporu binárodního státu s plnou občanskou rovností nepovažuje za antisemitskou, i když by to ukončilo Izrael jako židovský stát, a že BDS pojímá jako kampaň bojkotu a sankcí, nikoli jako antisemitismus sám o sobě.

To je tvrzení o svobodě projevu, nikoli zjištění, že antisemitismus je vzácný. Je třeba je vážit vůči vlastní výjimce IHRA pro běžnou kritiku země a vůči případům, v nichž se „kritika“ uplatňuje jen na Židy.

Institute for Strategic Dialogue zaznamenal velkou oblast překryvu, kterou křik zakrývá: obě strany se shodují, že izraelskou politiku lze kritizovat, a obě se shodují, že kritika může být antisemitská formou nebo motivem. Spor se vede o dvojí metr, o upírání židovského sebeurčení a o analogie s nacisty nebo apartheidem. To nejsou sémantické malichernosti. Rozhodují o tom, zda je židovský student občan s názorem, nebo náhrada za vládu.

Když bojkoty zasáhnou Židy, a ne politiku

Hnutí bojkotu, stažení investic a sankcí se představuje jako kampaň proti izraelskému státu, podle vzoru izolace apartheidní Jižní Afriky, a nikoli jako kampaň proti Židům. CAMERA zaznamenala důraz Palestinského národního výboru BDS, že se staví proti „všem formám rasismu, včetně antižidovského rasismu“, a jeho stížnost, že odpůrci směšují tlak na Izrael s antižidovským rasismem. Tento sebepopis je třeba zaznamenat. Stejně tak psaná pravidla.

Palestinská kampaň za akademický a kulturní bojkot Izraele (PACBI), zahájená v roce 2004 jako zakládající složka BDS, vyzvala mezinárodní společenství, aby bojkotovalo izraelské akademické a kulturní instituce proto, že tyto instituce jsou spoluvinny v systému útlaku. NGO Monitor cituje PACBI, která nabádá publikum, aby bojkotovalo izraelské umělce, jako jsou Izraelský balet a Izraelská filharmonie, jež PACBI obviňuje, že jsou „partnerem spolu se státem při plánování, provádění a bílení válečných zločinů a porušení mezinárodního práva.“ InfluenceWatch zaznamenává tvrzení PACBI, že „naprostá většina“ izraelských a proizraelských akademiků je spoluvinna, buď tím, že stát hájí, nebo tím, že ho nedostatečně odsuzuje. To není sankce na zákon. Je to test loajality hudebníků a univerzit.

Na amerických kampusech táž logika dosahuje k Židům v diaspoře. Přehled ADL o činnosti na kampusech v letech 2020–2021 zjistil, že oficiální směrnice BDS ke kulturnímu bojkotu, které vyzývají k stranění se „aktivit, jež zahrnují Izrael, jeho lobbistické skupiny a spoluvinné instituce“, měly „nadměrně velký dopad na židovskou obec“, protože skupiny nakloněné BDS často berou běžné americké židovské organizace jako „lobbistické skupiny“ nebo „spoluvinné instituce“. Pravidla proti normalizaci, která pokládají akce za účasti Izraelců a Arabů z Gazy nebo z Judska a Samaří za nelegitimní, pokud naznačují „paritu“, mají týž účinek. Tak se z bojkotu politiky stává bojkot obce.

Jednotlivé případy ukazují týž posun od vlády k člověku. V září 2018 profesor Michiganské univerzity John Cheney-Lippold stáhl slíbené doporučení, když se dozvěděl, že student hledá program v Izraeli; univerzita ho kázeňsky potrestala a uvedla, že jeho „chování hluboce zaostalo za očekáváním univerzity a koleje, jak … vyučující jednají se studenty a jak s nimi zacházejí.“ Nezávislé vyšetřování britského Národního svazu studentů, které shrnuje Institute for Strategic Dialogue, zjistilo selhání při předcházení antisemitskému obtěžování, které užívalo tropy krevní pomluvy a Rothschilda a činilo židovské studenty odpovědnými za izraelský stát. To jsou příklady IHRA v obyčejném oděvu: kolektivní vina, spiknutí a test, k němuž se jiné etnické skupiny nevyzývají.

Parlamenty, nálepky a odpověď BDS

17. května 2019 Bundestag na návrh CDU/CSU, SPD, FDP a Svazu 90/Zelených přijal usnesení, aby se hnutí BDS čelilo a antisemitismus potíral. Foundation for Defense of Democracies poznamenává, že hlasování bylo politické, nikoli trestní zákon. Návrh cituje IHRA, znovu uvádí cíl dvou států a pak činí historickou poznámku, kterou němečtí zákonodárci mají právo učinit. CAMERA cituje přijatý text: „vzor argumentace a metody hnutí BDS jsou antisemitské“ a výzvy BDS k bojkotu izraelských umělců i nálepky „Nekupuj“ na izraelském zboží „připomínají nejstrašnější fázi německých dějin.“ Anglické podání téhož návrhu v Jewish Virtual Library říká, že tyto nálepky „nevyhnutelně rozdmýchávají vzpomínku na nacistické … parole ‘Kauf nicht bei Juden!’ (Nekupujte od Židů).“ Bundestag rozhodl nefinancovat organizace, které zpochybňují právo Izraele na existenci nebo které BDS aktivně podporují, a požádal další veřejné orgány, aby následovaly.

BDS a někteří němečtí kritici odpověděli, že usnesení ochlazuje politický projev. CAMERA cituje Palestinský národní výbor BDS, který odmítá „antižidovský rasismus“ a trvá na tom, že cílí na režim, nikoli na národ. Jürgen Trittin, zelený zákonodárce, který se návrhu postavil, tvrdil, že panuje „klima zastrašování vůči kritikům izraelské okupační politiky“ a že ztotožnění BDS s antisemitismem by pomluvilo nenásilné kampanisty. Čtenáři mohou držet obě myšlenky: bojkoty států jsou známý nástroj a bojkot, jehož psaná kritéria označují izraelské sbory a orchestry za spoluvinné a jehož praxe na kampusu bere život židovských studentů jako spoluvinu, už není jen o kabinetech a hranicích.

Totéž rozlišení platí pro nejtěžší obvinění z války v Gaze, včetně obvinění z genocidy. Důkazy, právo a vojenská praxe se dají rozebírat, jak se o to film snaží s jmenovitě uvedenými důstojníky, a ne s chórem. Co nelze propašovat jako „kritiku“, je starší tah: Židé jako Židé musí odpovídat za stát, ztratit kulturní postavení nebo dokazovat nevinu, kterou se po žádné jiné diaspoře nepožaduje. IHRA ten spor neukončuje. Pojmenovává ho.

Související čtení: co je BDS, vlastními slovy zakladatelů.